Blog stránek
Ne nezbytně. Obecně řečeno, jazyk disponuje podpůrnými prostředky oslovení a nepotřebuje nutně morfologický indikátor pro jeho vyjádření. Použiváme intonaci ve výslovnosti (Petře↗︎, proč jsi to udělal?) a interpunkci v grafice (Honzo! Nedělej to! - Martino, nech toho!).
Ve slovanských jazycích byl morfologicky vydělený tvar vokativu (v české tradici označovaný jako "5. pád") standardem. V některých z nich (ruština, slovenština) byl nahrazen tvarem nominativu (Иван х Иван!). Dokladem dříve existujícího vokativního sufixu jsou ojedinělé tvary Бог - Боже!
Vokativ je z hlediska syntaxe zcela samostatný, nevstupuje do větných struktur (Petře, přijdeš? - Petře, kolik je hodin? - Petře, byli tam včera vaši? - Petře, bude zítra hezky?) a je vždy snadno identifikovatelný. V singuláru rozpoznáme vokativ podle sufixu na pravé periferii, v plurálu je vokativ shodný s tvarem nominativu (pánové nom - pánové! vok). Vokativ je spojen s rodem rozvíjejícího adjektiva (Vážená paní! - Vážený pane! - Vážení hosté! -Vážené dámy!).
Ignorování tvaru vokativu je příznakové: Vojín Vata, nástup! - Ivan, pocem!
U maskulin je vokativní sufix spojen s ojedinělou alternací: r > ř (Petr > Petře!), c > č (chlapec - chlapče!), h > ž (Bůh - Bože!).
Ve vokativních skupinách mají vokativní sufix obě jména (pane profesore! - Josefe Nováku!), v případě spojení slova "pane" a příjmení je v češtině velmi časté použití pane vok Novák nom. Může být sporné, nakolik je toto zjednodušení stylisticky přijatelné. V hovorovém projevu je použití velmi frekventované a je podpořené českou kinematografií. V českých filmech se jedná o standard (pane Louka! - pane Pařízek! - pane Kotek! - pane Vrána!), který se díky jejich oblíbenosti přejímá plošně.
V psané podobě je použití skupiny vokativ-nominativ často vnímáno jako nekorektní. V řadě případů je skupina vokativ-vokativ jediná možná: Vážený pane vok profesore vok Večerko! vok, nikoliv *Vážený pane vok profesore vok Večerka! nom
Pro kultivovanou jazykovou praxi je v češtině dobré tvary vokativu dodržovat. Argument hovorovosti neobstojí v expresivních vyjádřeních, ve kterých je vokativ velmi aktivní (ty blbče! nikoliv *ty blbec!); zjednodušení na vokativně-nominativní skupinu (Pane Novák, jak se máte?!) se nedá aplikovat vždy (Pane inženýre Nováku! nikoliv *Pane inženýre Novák!) a práci neulehčí.
Uživatelé, pro které není čeština mateřským jazykem, se musejí smířit s českou flexí a naučit se sufixy a alternace, českým rodilým mluvčím stačí pro kultivované vyjádření používat tvary, které už dávno umějí.
Zdroje:
[1] Karlík, P. Vokativ. In: Nový encyklopedický slovní češtiny. Dostupné online https://www.czechency.org/slovnik/VOKATIV [cit. 2018-01-22].
[2] Janků, L. Vokativ v češtině [magisterská práce]. Brno, 2016. Dostupné online https://is.muni.cz/th/361402/ff_m/Vokativ_v_cestine.pdf [cit. 2018-01-22].
[3] Vokativ. Wikipedia. Dostupné online https://cs.wikipedia.org/wiki/Vokativ [cit. 2018-01-22].
[4] Žaža, S. Vokativ v antických a slovanských jazycích. In: Linguistica Brunensia 59, 2011, 1-2. Dostupné online https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/115152/1_LinguisticaBrunensia_12-2011-1_8.pdf?sequence=1 [cit. 2018-01-22].
Slovo může mít více významů (jedná se o víceznačnost slovní formy), které mají genetickou či významovou souvislost. V takovém případě mluvíme o tzv. polysémii (z řeckého πολυ- (poly-), mnoho, hodně) a σῆμα (séma - znak, význam). Příkladem je třeba slovo "letiště" ve významu 1. "prostor pro letadla a pasažéry", 2. "velká postel", se všemi konotacemi (více či méně humornými), které s posunutím významu souvisí ("Přistál jsem na letišti.").
V jazycích vzniká i situace, kdy je podobnost slov náhodná. Mluvime o tzv. homonymii (z řeckého ὁμός (homos), stejný a ὄνομα (onoma), jméno), srov. "los" (zvíře x lístek z loterie). V tomto případě se jedná o totožný slovní druh, který je takřka v celém skloňovacím paradigmatu totožný (tzv. částečná homonymie, v porovnání s úplnou homonymií, např slovo "raketa").
Někdy vývoj jazyka přichystá ještě zajímavější situaci, kdy jedno slovo může být rozdílné významově, geneticky i slovně-druhově. Nominativ singuláru slova "osel" se tvarově zcela shoduje s minulým časem pro třetí osobu singuláru maskulina slova "osít" > "osel".
Jak intepretovat a vysvětlit cizincům českou větu "Osel osel pole" je jistě náročné, ale díky předchozímu vysvětlení snad možné. Konstrukce "Už dlouho sním, že to sním s ním", která je z hlediska polysémie a homonymie jednodušší, nicméně foneticky neprůhledná, představuje také zajímavý oříšek a obě věty mohou z nejednoho učitele udělat osela. Nebo osla?
Podrobněji též:
Nominativ plurálu substantiv má standardně krátké zakončení kromě:
- neuter typu náměstí (např. zábradlí, lešení, občerstvení)
- koncovky -ové typické pro maskulina typu pán (ovšem vedle varianty -i, srov. páni x pánové) a předseda (předsedové; ovšem vidíme kolísání u slov typu bandita: bandité x banditi)
- životných maskulin na -l, -j (učitel, žokej -> učitelé, žokejové)
- deadjektivních substantiv typu vrchní nebo vrátný
Délka českého plurálu činí obtíže například studentům ruské národnosti, protože ruština, zejména u maskulin, přesouvá často přízvuk na poslední slabiku (города, глаза).
Studenti českého jazyka se na principy dlouhých a krátkých vokálů ptají velmi často. Lektoři vždy zdůrazňují distinktivní úlohu délky (žít x Žid, pata x pátá...) a upozorňují na nutnost naučit se délku u každého slova samostatně. Ze skloňovacích paradigmat je možné vysledovat prodlužování/zkracování pro různé pády, jaká je ale situace u slovesných infinitivů?
Především u Slovanů se objevuje tendence dávat délku ve velké části infinitivů na poslední samohlásku (analogicky např. podle говорить, пить, подозревать), což je v češtině aplikovatelné jen zčásti. Pravidlo je možné definovat tak, že
dlouhá závěrečná samohláska infinitivu je u jednoslabičných sloves a jejich prefixových variant (hrát, prohrát, pít, vypít).
Výjimkou jsou slovesa typu pět, smět a některé vidové dvojice psát x napsat. Víceslabičné infinitivy jsou v koncovce krátké (využít, pracovat, naznačit).
Podrobně o infinitivu též na www.czechency.org.
Koncovka -ý u nominativu adjektiv středního rodu místo spisovného -é je častým jevem obecné češtiny (malý město x malé město). Varianty ý-é jsou dohledatelné i v jiných pádech adjektivní flexe (vystoupil z toho velkýho bílýho auta) a v základech některých českých slov (svléknout x svlíknout, mléko x mlíko). Historicky starší je -é.
V případě dotazu ze strany studentů češtiny je potřeba upozornit na tuto situaci. V ideálním případě budou studenti schopni rozpoznat rozdíl a zvolit podobu odpovídající adekvátní situaci.
V umělecké licenci jsou jazyková pravidla často porušovaná, dětskou písničku Kolo kolo mlýnský tedy těžko můžeme označit za jazykově hovorou či nespisovnou.
Podrobně o obecné češtině viz www.czechency.org.
